Encovany
Obec Encovany se poprvé připomíná v roce 1269.Tehdy ji držel litoměřický kanovník Jan z Encovany. R. 1335 koupil ves probošt Petr pro chotětovský klášter v západních Čechách a kolem roku 1339 byly přikoupeny i sousední Polepy. Tak vzniklo malé církevní sídlo, které patřilo chotěšovskému klášteru až do roku 1563.
Pravděpodobně již roku 1335, ale nejpozději za Jana z Hrádku, vznikla v Encovanech tvrz, doložená však písemně až roku 1508, stojící na místě dnešního zámku. Zástavní držitele vsi v době husitských válek neznáme. Roku 1436 zastavil císař Zikmund tento církevní majetek Janu ze Smiřic, který držel již sousední arcibiskupskou Roudnici nad Labem a hrad Helfenburk (Hrádek). Tak se poprvé dostávají Encovany k Roudnici. Tři roky po smrti Jana Smiřického, který byl popraven pro velezradu roku 1453 v Praze, byla zástava vyplacena, ale král Jiří z Poděbrad zastavil ihned Encovany Hertvíkovi z Ostružna. V roce 1483 prodal Hertvík svou zástavu na Encovanech Ješku Svojanovskému z Boskovic. V roce 1498 chotěšovský klášter Encovany opět vyplatil, ale hned následujícího roku je zastavil třem bratrům Černínům z Chudenic, z nichž Vilém přímo na encovanské tvrzi bydlel (1508). Od r. 1512 se Encovany vrátily opět chotěšovskému klášteru.V roce 1543 získal Encovany do zástavy sekretář krále Ferdinanda I. Osvald Zemdliv ze Šenfeldu a v roce 1563 je od chotěšovského kláštera koupil za 8750 kop grošů českých Osvald Zemdliv ze Šenfeldu, místokancléř Království českého. Zemřel v roce 1589 a byl pochován v nedalekém hrušovanském kostele, kde se zachoval jeho velmi cenný renesanční náhrobek. O několik týdnů později zemřela v Encovanech i jeho manželka Lukrécie z Wittennu, jež má v hrušovanském kostele rovněž pěkný náhrobek. Encovany převzal jejich syn Rudolf Zemdliv ze Šenfeldu, ale ten bezdětný skonal roku 1602.Noví držitelé Encovan Šenfeldové se rozhodli dosavadní tvrz přestavět. V letech 1563 - 1602 tak vznikl velký renesanční zámek o čtyřech jednopatrových a dvoupatrových křídlech kolem uzavřeného čtvercového nádvoří s arkádami. V jihovýchodním nároží je hranolová věž, v níž jsou zachovány při oknech zbytky renesančních festonů a rolverkových lemů. Pod střechou severního nároží jsou dva renesanční komíny s členitými hlavami. Zámek má bosovanou bránu, hladké průčelí a částečně sdružená okna. Na schodišťovém přístavku jsou zachovány pozdně gotické pravoúhlé portálky v ostěních, členěných přetínajícími se pruty. Zámecké prostory mají hřebínkové klenby, trámové stropy a zachovaly se i zbytky renesančních nástěnných maleb. Renesanční charakter zámku se v podstatě dochoval dodnes. Vdova po Rudolfu Zejdlicovi ze Šenfeldu, Ludmila rozená Vratislavová z Mitrovic, se podruhé vdala za Ladislava Zejdlice ze Šenfeldu a po sňatku mu zapsala celé své jmění.
Chotěšovský klášter však toto své vzdálené sídlo často zastavoval. Poprvé tak učinil již v druhé polovině 14. století, kdy je získal Henzlin z Turgova. Zástavu vyplatil před r. 1404 chotěšovský probošt Sulek z Hrádku, který však ves dal ihned do správy svému bratru Janu z Hrádku (1404 - 1411). Po něm ji držel jako zástavu jeho syn Zachariáš. Probošt Sulek z Hrádku se objevuje poprvé r. 1393 mezi dvorskými preláty. Byl výborným vojákem, a proto se stal r. 1406 velitelem královských vojsk. V letech 1406 - 1409 zasedal v korunní radě krále Václava IV. a zemřel někdy kolem roku 1415.
Zejdlic byl ve dvorských službách jako nejvyšší kraječ a později jeho nejvyšší zemský sudí. V roce 1610 byl přijat do panského stavu. Patřil k humanistickým sběratelům památek, které měl uloženy na encovanském zámku. Po sňatku byl i krajským hejtmanem v Litoměřickém kraji. Protože se přidal k protihabsburském odboji z let 1618 - 1620, měl být 6. února 1621 uvězněn. Kníže Lichtenštejna mu vymohl svobodu, protože se včas přihlásil císařskému spojenci, saskému kurfiřtu, a požádal o milost. Přičinil se prý i o to, že byly pro císaře zachráněny Litoměřice a celý kraj. Přesto však byl Zejdlic potrestán v roce 1623 konfiskací veškerého jmění. Mohl však zatím zůstat, i jako nekatolík, v Praze a dostával z české komory 50 zl. měsíčně. To již byla jeho žena Ludmila pochována v hrušovaném kostele, kde je dodnes její náhrobek. R. 1628 však Ladislav Zejdlic přece jen odešel do emigrace v Sasku. V r. 1631 se vrátil se Sasy do Čech a ujal se encovanského panství. Byl i poradcem hraběte Thurna, a musel proto opustit s ustupujícími Sasy zemi. R. 1634 byl opět odsouzen ke ztrátě veškerého jmění; dříve než bylo tento rozsudek vynesen, zemřel r. 1632 v Pirně. Již při první konfiskaci v roce 1623 koupila encovanské sídlo za 71 494 zl. kněžna Polyxena z Lobkovic. Encovany pak vytvořily se sousedním velkým lobkovickým panstvím Roudnicí jeden celek. Roku 1673 vypracoval lobkovický stavitel Antonio da Porta plán na barokní úpravu encovanského zámku, která však byla provedena jen částečně (část arkád). Encovanští poddaní se velmi aktivně zúčastnili v roce 1680 velkého nevolnického povstání, které zasáhlo i další lobkovická panství a byli také vyšetřující komisí 12. dubna 1680 odsouzeni. Tři rychtáři z Malešova, Vetlé a Lounek měli být na Mělníce popraveni, dva z nich však zemřeli již ve vězení a lounecký rychtář Jan Maxa dostal 16. dubna milost. Řada nevolníků byla odsouzena k nuceným pracím a k vězení, ale když později složili slib poslušnosti, byli na kauci propuštěni domů. V Encovanech byly umístěny některé lobkovické úřady a v zámku byly až do roku 1923 v rukou panských úředníků. V roce 1925 byla značná část zemědělské půdy přidělena podle zákona o pozemkové reformě českým reemigrantům, kteří se vrátili z Polska. Zbytek byl spravován z Roudnice. Za okupace byly Encovany zabrány a po osvobození zde byla provedena revize pozemkové reformy. Zámek sloužil MNV k hospodářským účelům, byly zde i byty a depozitář knihovny Zemědělského muzea v Praze.
Zámek Encovany
Zámek Encovany se nachází v centru stejnojmenné obce u Polep v okrese Litoměřice. Vznikl přestavbou gotické tvrze v šestnáctém století. Po roce 1673 proběhla částečná barokní přestavba a další drobné úpravy probíhaly v osmnáctém a devatenáctém století. Zámek je chráněn jako kulturní památka.
V Encovanech vzniklo po roce 1511 letní sídlo chotěšovských premonstrátek. Roku 1533 strahovský opat Jan při vizitaci zjistil takový pokles kázně, že po marných pokusech zavést opět disciplínu, požádal přímo krále o zakročení. Po ukončení vyšetřování nařídil král Ferdinand I. Encovany roku 1543 zastavit a roku 1563 prodat. Tak zanikl majetek chotěšovského kláštera na území litoměřické diecéze.
Noví majitelé na místě staré tvrze zahájili stavbu renesančního zámku, která proběhla v letech 1563-1602 nebo již v první polovině šestnáctého století.[ Rudolf zemřel v roce 1602 a panství získal sňatkem s vdovou Ludmilou, rozenou Vratislavovou z Mitrovic, zemský sudí Ladislav Zejdlic ze Šenfeldu. Během českého stavovského povstání se přidal na stranu českých stavů, za což neušel císařskému trestu. Jeho majetek byl po bitvě na Bílé hoře v roce 1623 zkonfiskován a krátce ho ovládl v roce 1631 při saském vpádu do Čech. Později musel odejít do Pirny, kde roku 1632 zemřel. Zámek byl, poté co jej kněžna Polyxena Lobkowiczová z Pernštejna již v roce 1623 řádně zakoupila, připojen k lobkovickému roudnickému panství. Architekt Antonio Della Porta vypracoval projekt přestavby encovanského zámku pro Václava Eusebiua Popela z Lobkowicz, ale na jeho podkladě byly doplněny pouze arkády severního a východního křídla. Na zámku pak sídlily místní panské úřady a do roku 1923 zde bydleli lobkovičtí úředníci. Potom zámek sloužil, mimo jiné, také jako depozitář Zemědělského muzea v Praze.
Po roce 2000 bylo do oprav zámku investováno více než deset miliónů korun. V roce 2013 byla dokončena kompletní rekonstrukce střechy a od roku 2014 byl zámek na prodej s vyvolávací cenou 11,9 miliónů korun.
