Narodil se v polském Rovně 17. března 1927. Otec byl truhlář a matka švadlena. Jeho dědeček byl veteránem československých legií 1. světové války, účastníkem legendární bitvy u Zborova. Rád a dobře fotil, díky němu se do dnešních dnů zachovalo mnoho zajímavých snímků z oblasti Volyně.
Rodiče Miroslava Škrabala měli stálé zaměstnání, a tak na tom byla rodina ekonomicky lépe než většina ostatních ve městě.
V době sovětské okupace Volyně v letech 1939-1941 otec pracoval v místním nábytkářském závodě. Když byl provoz úmyslně zapálen a do základů vyhořel, obávala se rodina, že by otec mohl být sovětskou NKVD obviněn z účasti na sabotáži. Nakonec se zcela v duchu tehdejší atmosféry rozšířila informace, že to zapálil nějaký Žid.
Rodina celkem v poklidu přečkala sovětskou okupaci, ale začátek německé invaze 22. června 1941 pro ni měl tragické následky. Hned jedna z prvních bomb druhé vlny bombardování, ke kterému došlo okolo 16. hodiny, si našla svůj cíl na dvorku před domky, v nichž žili Škrabalovi a jejich příbuzní. Tragédie si vyžádala sedm obětí, mezi nimi i několik vzdálenějších členů Škrabalovy rodiny. On sám byl raněn jen lehce - střepinami na ruce, noze a hlavě, v té době klečel u okna a učil se.
"Po výbuchu byla najednou všude tma, od toho prachu nebylo vůbec vidět. Já vyskočil z okna a běžel jsem na cestu. Tam se mě ujal nějaký Polák. Nejdříve jsme jeli do židovské nemocnice, pak do nemocnice v Tutkievičích, kde mi rány zašili."
Brzy po příchodu Němců se Škrabal stal v rodném Rovně svědkem brutálního zacházení s Židy.
"Jednou, když jsem jel do práce, viděl jsem, jak během likvidace ghetta hnal po silnici německý voják úplně nahou mladou holku, nevím, kolik jí mohlo být, asi takových 15, 16, 17 let. Ona utíkala a on za ní s puškou s bodákem. Držela si ruce na přirození, ale on ji vždycky zezadu píchnul tím bajonetem a ona pochopitelně ty ruce rozhodila. Jak to dopadlo, nevím..."
"Za městem byly takzvané Sosenky, což byl takový borový les. Tam tenkrát povraždili strašnou spoustu Židů. Nahnali je tam a pak do toho stříleli, dokud je všechny nepozabíjeli. Já jsem kamarádil se dvěma kluky židovské národnosti, nějakej Mendl a Uher a ti tam také skončili. Byli to dobrý kamarádi, dokonce jsem se od nich učil židovsky."
Němci ve městě dávali jasně najevo svou nadřazenost. Jakýkoliv otevřený odpor vůči nim se krutě trestal.
"Já si vzpomínám, že tam byl atentát na jednoho vysokého důstojníka SS, jmenoval se nějak od R... Pak se stalo, že jsem jel druhý den do práce na kole a ještě byla dílna zavřená, tak jsem jel dál přes město k pravoslavnému ,soboru' a tam byla šibenice. Na té šibenici viselo pět chlapů a nad nima byl plakát v ukrajinštině: ,V sehonji dni, kly jadovitouj zmiji zniščeny.' To znamená, že dnes byly zničeny zuby jedovaté zmije. Byli to chlapi - Ukrajinci, zřejmě je sebrali z vězení. Slyšel jsem vyprávět, že jeden se jim asi dvakrát utrh, ale nakonec ho stejně pověsili."
Místní neukrajinské obyvatelstvo bylo také vystaveno teroru ukrajinských polovojenských band, zejména Banderovců. Nejhůře na tom byli Židé a Poláci, kteří, zvláště pokud bydleli mimo město, byli častým terčem krutých etnických čistek.
"Vždycky večer jsme viděli - tam hořelo, tam hořelo, tam hořelo... No a jednou hořelo v tom směru, kde ve vsi na Michalovce bydlela teta. Bylo to si osm kilometrů přímou čarou od nás. Příští den jsme se se starším bratrem sebrali a šli jsme se na tu Michalovku podívat. Přišli jsme na kraj vesnice a stavení polské rodiny Kuczynských ještě doutnalo. Paní Kuczynská tam ležela a na zemi vedle ní ležela bible... Oni na Michalovce polské obyvatelstvo všechno zlikvidovali."
V únoru 1944, když se do oblasti Rovna opět dostala sovětská armáda, měla rodina Škrabalových opět smůlu. Rusové nezaútočili od východu, ale obešli město a udeřili ze západu, kde Škrabalovi bydleli... Jejich dům byl při dělostřeleckém útoku znovu zasažen. Tentokrát ale nebyly následky tak tragické. Lehké zranění na krku způsobené střepinou utrpěl pouze mladší bratr pana Škrabala.
"Ta střela vybuchla na zdi, ráže musela být do pětasedmdesátky. Ve stěně se vyvalila díra. My jsme leželi v té místnosti na zemi, takže nás to jenom odhodilo."
Začátkem března 1944 přišla do Rovna československá brigáda. Škrabal dlouho neváhal a vstoupil do ní, ač mu tehdy bylo sotva sedmnáct let. Z jeho ročníku ve škole se přihlásili ještě další tři chlapci. Své působení u československé brigády začal Miroslav Škrabal výcvikem u jednotky tankového desantu (výsadku). Jejich instruktory byli převážně zakarpatští Ukrajinci, zkušení z bojů o Kyjev.
"My samopalníci, jak nám říkali, jsme cvičili seskoky z tanku, prostě útoky v součinnosti s tankem."
Když jednou během výcviku Škrabal silně nachladl a musel být hospitalizován, bylo rozhodnuto o jeho přeřazení od výsadku ke spojařům, stále v rámci tankové brigády.
Během přesunu k Dukle byl na křižovatce před Krosnem pověřen řízením dopravy jako tzv. "reguljovščik" a postupně kolem něj projel celý armádní sbor.
Brzy potom, na začátku září 1944, se dostal do kotle u vesnic Machnówka, Wrocanka a Bóbrka, kde byl armádní sbor překvapen dobře opevněnými Němci.
"To už bych nikdy v životě nechtěl zažít. Tam bylo tehdy takovejch mrtvejch, že si to nikdo nedokáže představit. Viděl jsem, jak naši a sovětští důstojníci museli hnát zpátky ty, co vzali nohy na ramena, nebo nevěděli, kam patří."
Posléze byl se svou jednotkou převelen na kopec naproti Gýrové hoře, o kterou se sváděly dlouhé a tvrdé boje.
Později se v prostoru mezi obcemi Barwinek a Zyndranowa stal svědkem tankové bitvy o "Bezejmennou kótu". Na pozorovatelně u Zyndranowé se sešel i s generálem Ludvíkem Svobodou.
Pan Škrabal dnes lituje lehkovážného přístupu sovětského velení k lidským ztrátám, který byl vnucován i československým jednotkám. Čechoslovákům ale bylo takové vedení boje cizí. Snaha ruského velení být Němcům neustále v patách často vehnala vojáky na území plná min a jiných nástrah bez důkladného předchozího průzkumu. "Projeli jsme jeden brod, pak byla vesnice a další brod. Já povídám kamarádovi: ,Nepojedeme na prvním tanku, když tak si sedneme na třetí.'A udělali jsme dobře. Ten první tank, jak přejížděj přes ten brod, pochopitelně najel na protitankovou minu. Gejzír vody a kamení vystříkl možná do výšky třiceti metrů. Byli tam dva mrtví, dva těžce zranění. Řidič tanku byl takzvaně ,kantuženej', vlivem tlakové vlny mu tekla z nosu a uší krev. Podporučík Linhart měl zpřerážené nohy a veliteli praporu, nějakej Novotný, tomu to akorát strhlo z ruky hodinky a čepici z hlavy. Pak jsme zkejsli do té doby, než cesty odminovali."
Největším postrachem byl tzv. "zakopaný Tygr". Jednalo se o německý tank Tygr, zakopaný, zamaskovaný a zastřílený na horizont. Útok na něj vyžadoval od tankistů notnou dávku hrdinství. Škrabal vzpomíná na den, kdy se k takové riskantní akci odhodlala posádka tanku jeho kamaráda Tůmy. "Můj kamarád Jarda Tůma byl řidič tanku. Chtěli zlikvidovat Tygra, tak si udělali vlastní průzkum. Tygr byl na druhé straně za kopcem. Řekli si: ,Pojedeš, a jakmile se dostanu nad horizont s tím zaměřovačem, tak ti dám signál kopnutím do ramene a ty tank zastavíš.' Taky se tak stalo. Jarda říká: ,Dostal jsem ránu do ramene a už jsme ji měli.' Byli zasaženi, ale přežili to..."
Přes slovenský Stropkov se tanková brigáda přesunula zpět do Krosna v Polsku, kde probíhaly přípravy na masivní útok v rámci jaselské operace. Během bojů u Jasla se československým tankistům podařilo Němce hluboko zatlačit.
Miroslav Škrabal a ostatní radisté měli u Jasla na starosti sledovat a hlásit postup tanků a koordinovat jejich zásobování. Po dobytí německých pozic se nikdo nezdržoval s odklízením mrtvol vojáků z cesty. "Jak přes ně jezdily tanky, kolový vozy a koňský povozy, tak byly úplně zmašírovaný do tý hlíny. Byl to opravdu špatnej pohled..."
Po dozbrojení 64 tanky v Kežmarku se tanková brigáda přesunula do Polska, kde byla až do konce války nasazena do tvrdých bojů Ostravské operace. Konec války zastihl pana Škrabala v Bělském lese za Ostravou, kde také 5. května 1945 zachytil na své radiostanici volání pražského povstaleckého rozhlasu o pomoc.
"Šel jsem ven, vzal jsem samopal a začal jsem radostí střílet. Přišel ,pucák', každej vyšší velitel měl takzvaného ,pucáka'. A říká: ,Škrabale, neblbni, starej spí.' Já říkám: ,Ať si...', takhle mi to vylítlo z hub. Co von neudělal, von šel za nim a řek mu to. Za chvilku přišel a říká: ,Máš jít ke starýmu.' Přišel jsem, štábní kapitán, Pludek se jmenoval, stojím za dveřma a on povídá: ,Řek jsi, abych si...?' ,Řek jsem to.' ,A co chceš? Degradovat anebo přes držku?' Já jsem neříkal nic, samozřejmě, že lepší by bylo degradovat. On vstal, přišel ke mně a takovou mi ji ubalil, že jsem vylít z tý místnosti jak čamrda. Pak jsme nasedli na všechno možný, co mohlo jezdit, a byla to taková, řek bych, strašně krásná triumfální cesta na Prahu."
Po tom, co během dobrodružné cesty s kamarádem vystřídali dva motocykly a se štěstím přežili nepříjemnou dopravní nehodu u Čáslavi, se zmocnili malé dodávky, ve které našli půl prasete, dva pytle mouky, pytel cukru, kanystry a cigarety. O svůj nález se Škrabal rozdělil s mladými manželi, kteří ho v Praze nechali u sebe přenocovat.
Po válce se Miroslav Škrabal usadil v Encovanech, kde bydlela jeho teta. Potom se přestěhoval do Litoměřic, kde v březnu 2016 zemřel.
